Při zmínce tohoto podlouhlého státu na tichomořském pobřeží jižní Ameriky, se jistě každému vybaví Machu Picchu, zasněžené vrcholky vysokých hor, a dávná mystická kultura Quechua, ze které se dokonce inspiroval světoznámí řetězec oblečení, Decathlon pro svoji značku oblečení. Ale pláž a moře? Jak vlastně tyto vypadají? Věděli jste, že skoro celé pobřeží je jedna veliká poušť dlouhá 2 500 km, v podstatě jak přes půlku Evropy. Takže ano, dá se tu i kitovat. Jak jsem se sem dostala já? Po pár měsících strávených u oceánu kitesurfováním a řízením kitesurfové školy v kolumbijském regionu obývaném jedním z největších endogenních kmenů jižní Ameriky, se nám zastesklo po kopcích.
S kamarádkou nám nezbylo, než se vydat do peruánského městečka Cusco, jednoho z nejvýše položených měst na světě. Nachází se ve výšce 3 600 metrů nad mořem, což je o trochu výše, než kde začínají sjezdovky v Alpách. Abychom se trochu aklimatizovaly, strávily jsme pár dní v hlavním městě Kolumbie, v Bogotě, která leží o tisíc metrů nad mořem níže. Naším plánem byla šestidenní túra divokou přírodou mezi ledovci s veškerým živobytím na zádech a výstup do čtyř tisíc šesti set metrů nad mořem s lákavým zakončením, totiž výhledem na Machu Picchu a následným prozkoumáním opěvovaného, věčně větrného kitesurfového spotu Paracas.
Z Bogoty přes Limu do Cusca, to není nic světoborného, myslely jsme si, my zkušené cestovatelky s evropským pasem, který nám umožňuje bez velkých problémů navštívit skoro jakoukoliv zemi. Avšak na check-in desku nám udělali čáru přes rozpočet, protože požadovali letenku zpáteční, kterou my, samozřejmě, neměly. Jak to v takových chvílích bývá, přidalo se úplné vyčerpání internetových dat. Nakonec jsme však letenku přibookovat zvládly a za pár hodin už jsme byly ve městě mezi horami. Centrum je krásné, tvořené velkolepými koloniálními stavbami, tu a tam se okolo vás projde hlouček místních obyvatel pyšnících se kroji s takovou spoustou barev, až z toho oči přechází. Místo psů je tu doprovází majestátní a zároveň velmi roztomilé lamy. I když jde spíše o divadélko pro turisty, můžete si s nimi udělat fotku a tak dát majitelům lam vydělat.
Spousta lidí nás od naší túry odrazovala, že si prý máme raději najmout průvodce. My zkušené alpinistky jsme o tom ani nechtěly slyšet, takže jsme pročetly doporučení, jak se vyvarovat výškové nemoci, poslušně jsme popíjely čaj z kokových listů a po 2 dnech jsme už běhaly i do schodů, bez toho, aby se nám točila hlava. Salkantay trek, který jsme si vybraly, bych každému bez váhání doporučila. Jídlo sebou ale netahejte, jen nějaké müsli tyčinky, vždy tu totiž najdete nějakou malou místní kuchyň, kde vám rádi připraví chutné jídlo z jejich vlastních surovin. Přispějete tak místní ekonomice a ulehčíte svým zádům.
Cesta začíná v nehostinné horské krajině, první dva dny strávíte mezi šesti-tisícovkami a impozantními ledovci. Během šesti hodin ale najednou trek začne sestupovat pomalu ale jistě do tropického pralesa plného kávovníků, banánovníků. Z péřovek se vysvlečete do trička a krátkých kalhot. Kousek cesty za vámi běží takové pěkné domácí prasátko, projdete kaňonem obrovitánské řeky a když vás to vše ukolébá a vy si myslíte, že to nejhorší máte za sebou, přijde zase stoupání, dalších 1000 metrů převýšení. Přespat můžete v jedné z místních kávových farem, poznat proces přípravy kávových bobů a ochutnat kávu. Tu a tam objevíte zříceniny starodávných měst a nakonec magické Machu Picchu. Nikdy bych si nemyslela, že to půjde tak jednoduše, na to, že jsme netrénovaly a netúrovali ani nepamatuju. Nejhorší byl poslední sestup do údolí, více jak dvě hodiny strmého klesání, bylo to hrozné. Úpěla jsem, zkoušela jít stranou, pozadu, podpírala se klacky a nakonec už jen tiše trpěla. Mým kolenům se to nelíbilo, hlasitě vrzala. Stálo to však za to. Zpáteční cesta mezi překrásnými a mohutnými ledovci byla naší odměnou.
Po pár dnech městského života a poznávání místních trhů, nákupem 15 druhů brambor a ručně pletených alpakových svetrů s nádhernými vzory nás to zase táhlo k vodě. K oceánu jsme se vydaly autobusem. Naivně jsme chtěly zažít nějaké dobrodružství a vidět něco po cestě, nicméně protože autobus zatáčel každých 30 metrů, anebo snad ještě častěji, musela jsem se pokusit usnout, jinak bych se pozvracela. Krajina za okýnkem byla velmi krásná. Čtrnáctihodinovou cestu do městečka Nazca, které se proslavilo obrovitánskými kresbami v poušti, jsme nakonec přežily bez újmy.
Po zhlédnutí 2000 let starých geometrických kreseb v poušti, pocházejících z kultury Nazca jsme se vydaly do Paracasu, přístavního městečka na okraji velikého zálivu. Koncem srpna, v místní zimě, je tu dost vylidněno a voda není zrovna nejčistší. Vedle kitesurfové pláže na okraji městečka, kde vítr vane většinou z jihu (prý více jak 250 dnů v roce) se také můžete vydat autem na jih a prozkoumat duny či zapomenuté pláže místního národního parku. I v zimě tu je slunečno a během dne teplota maximálně jen na mikinu, voda je tu ale bohužel studená, takže neopren 3/2mm je minimum. V sezóně, která je od září do března a od května do července se můžete těšit na konstantní vítr mezi 15-25 uzly.
Pokud vás omrzí kitesurf, tak vás čeká surfování na nejdelších vlnách na světě anebo projížďky na čtyřkolkách místní pouštní krajinou. Odlišnost kulturního, velmi starého Cusca a jeho okolí, kde se prolínaly velmi vyspělé před-kolonialistické kultury, a rybářských vesniček na pobřeží oceánu v nehostinné pouštní krajině, pocítíte na první pohled. Jako byste byli v jiné zemi. Není divu, Rakousko je známé tím, že každé údolí, i když jsou jen pár desítek kilometrů vzdálené, má jiný dialekt. V případě náhorní plošiny okolo Cusca a oceánu mluvíme o vzdálenosti okolo 900 km s tím, že musíte překonat vysoké hory, jazyk však zůstane stejný.
Vedle Paracasu se dá ještě díky termickým větrům kitesurfovat na severu Peru, o mé cestě autobusem z Limy přes Máncoru až k nejsevernějšímu cípu Kolumbie zase někdy jindy…