Jak si užít downwinder

Mojím prvním dobrodružstvím na 7 hodinovém výletě po kolumbijských mořských planinách to nekončilo. Jelikož je směr větru okolo Cabo de la vela výborný na downwindry po pobřeží směrem na západ, dřív nebo později mě čekalo pokračování. Jak už tomu bývá, těžké časy buď lidi stmelí a tak tomu bylo i s naší skupinou. Vše nakonec dobře dopadlo a tak jsme se vydali po nějaké době tentokrát z Cabo de la vela na západ směrem do asi 60 km vzdáleného Manaure.



Poprvé jsme tuto výpravu dělali s side offshore větrem, takže jsme asi 2 hodiny projížděli po krásných rovných vodách s neuvěřitelně tyrkisovou vodou, kde tu a tam pod našimi prkny propluly třpitivé podlouhlé rybičky. Oproti prvnímu dobrodružství to byla procházka rájem. Avšak i tato idylka netrvala dlouho, potom, co jsme na jedné pláži odpočívali, najednou vidím, že poslední člen, je tažen za loopujícím kiten. Vrátila jsem se k němu, bohužel se naše kity střetly a jemu se zpřetrhaly 3 ze 4 linií. Byli jsme v zemi nikoho. Pláž byla z druhé strany moře lemována lagunami, takže dostat se sem autem je dosti nemožné. To nás zase jednou zachránila vynalézavost našeho místního průvodce a excelentního kitera a učitele, na kterého se v každé technické otázce můžete spolehnout. Po rozmotání všech linií prostě udělal 3 uzlíky a jelo se dál. Tomás byl z kita po provedené operaci dokonce více nadšen, než kdy předtím.



Jak už to tak bývá, tak se naše skupina zase tak trochu rozpůlila. Vítr trochu opadávala a já jsem nemohla dohnat ty co byli přede mnou a vracet se k těm co byli za mnou se mi též nechtělo. Potřebovala jsem však vědět, jestli se mi vyplatí na ty opozdilce na nějaké z těch pláží čekat či pokračovat do cíle. A tu vidím vlastnoručně postavenou plachetnici, takovou pramici se stěžněm, na který byla připevněna vlastnoručně vyrobená plachta z obalů na mouku. Rybáři si svou plavbu dosti užívali a již zdaleka mi vřele mávali. Neuměli však španělsky, což se v této oblasti docela často stává a tak mi zůstalo utajeno, jak daleko je má cílová destinace. Na jedné z pláží jsem zahlédla rybáře a tak jsem se tam rozhodla zastavit a zeptat se, jak daleko jest to do Manaure.


Jak jsem ale přistávala prknem na pláži, tak najednou vidím, jak mi odlétla ploutvička na prkně. Ve zlomku sekundy jsem se rozhodla a má ruka se vymrštila po šroubku, který jsem ve směsi mořské pěny a písku vytáhla. Ploutvička mi vyklouzla z ruky a i když jsem se po ní vrhla do vln, tak už se mi ji zachránit nepodařilo. Muselo to vypadat zajímavě pro ty rybáře z místního kmene wayuu. Děvče, které přijede na barevném kitu a pak se na pláži vrhá po hlavě do vln s kitem ve vzduchu. Ztracená ploutvička byla jedna ze zadních, takže dosti potřebná. Jeden ze skupinky uměl španělsky, takže jsem ho poprosila o šroubovák. Nakonec přiběhl s nožem. Byla to zajímavá situace, ale pomohli mi přešroubovat ploutvičku, vyměnit jednu z předních za zadní. Konečně jsem se dozvěděla, jak daleko je to do mého cíle, Manaure bylo podle nich asi půl hodinky cesty. I když se to musí brát s nadhledem, půlhodinka se tu může protáhnout i na 2. Díky mému zdržení mě však dohnala zadní skupina a tak jsme vyrazili pospolu.


Zbytek cesty už proběhl bez větších komplikací. V naší konečné destinaci, v přímořské vesničce Manaure, nás čekala výborná večeře v podobě čerstvě ulovených ryb a smažených banánků. Takže takový downwinder může být i prožitková jízda.

Jelikož se nám tato asi 3 hodinová cesta dosti zalíbila, několikrát jsme si ji museli opakovat. Bohužel však již nikdy nebyla tak nádherná, jako poprvé. Jednou foukal vítr více sideshore, takže voda nebyla úplně rovná. Jindy jednomu, naštěstí zkušenému kitesurfaři, začal ucházet vzduch z kitu. Avšak až tak, že se skoro půlil ve vzduchu. Mě se podařilo u jednoho opuštěného rybářského domečku dokonce sehnat pumpičku na kolo, ale tou se nám kite dofouknout nepodařilo. Tak Italo vyrazil jako neřízená střela, loopoval kite, popravdě mi přišlo, že s ním předváděl dost veliká kouzla, aby s ním doletěl do cíle. Klobouk dolů před ním, protože musel takhle čarovat půlku cesty, asi 1,5 hodiny.


Každým dobrodružstvím jsme byli o zkušenosti bohatší. U takovýchto příležitostí je důležité myslet na nemožné, být připraven a zároveň si užívat. V tomto momentě jsem si myslela, že už jsem zažila všechno a nic mě nemůže překvapit, avšak tak tomu není. Na oceánu je možné prakticky všechno. Tak se můžete těšit na povídku o tom, jak mě zachraňovali rybáři humrů a jak mého známého, místního, indiánská komunita málem vyhostila.



33 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše