Po letech strávených kitesurfováním v Evropě plných útrap co se týče nedostatku větru a nespolehlivé větrné předpovědi, jsem se doslechla o místě zvaném Cabo de la vela. Když jsem tenkrát z Mexika sledovala tamní předpověď, tak bych se tam nejradši ihned vydala. Mexiko, totiž i když v oficiální větrné sezóně, má maximálně 4/7 dní vítr.Vté době jsem chtěla kitovat každý den, takže mi to nebylo dostatečné. Má nejlepší kamarádka předsevzala navštívit Kolumbii, takže netrvalo dlouho a plán stál. Po roadtripu po karibském pobřeží Mexika se Katka a Adéla se vydaly do teprve pár let turistům přístupné Kolumbie s cílem objevit místo snů na kitesurf s rovnou vodou pro mě a vlnový surf pro Adél.
V Bogotě jsme byly přivítání známými, kteří nás provedli po místních čerstvě zelených kopcích a hlavním městě, ve kterém jsme se cítily skoro jako doma. Bogota je známá svým aprílovým spíše chladnějším počasím. My z pláže opálené jsme dokonce byly snědší než spousta místních obyvatel, což byl markantní rozdíl k Mexiku, takže jsme z řad na základě naší barvy pokošky moc nevyčuhovaly. Později, když už jsme tam žily déle, tak jsme pocítily dosti silnouseregaci sociálních tříd. No a my jsme byly automaticky připisovány spíše k těm privilegovaným, i když jsme za seboujak soumařitáhly ten neuvěřitelně veliký kitebag, a nebo možná právě proto. Já jsem ještě využila hlavního města na jeden zajímavý postgraduální kurz, po 10 dnech jsme se už těšily na pláž.
Cartagena de Indias, v dobách kolonizace největší přístav, byla naším prvním cílem karibského pobřeží. Zdálo se nám to být perfektní, větší město na okraji moře s krásnou koloniální architekturou a vítr, co více si přát. Zvláštní bylo, že spousta blízkých přátel nás od Cartageny odrazovala. Než jsme sem dorazily, nebylo nám moc jasné proč. Ať už je to tou tvrdou koloniální historií, toto místo bylo hlavním přístavem, přes který dovnitř proudily zástupy afrických otroků a ven bylo vyváženo krvavou prací získané nerostné bohatství, či velikému socioekonomickému rozdílu a ne zrovna piktoreskní pláži, kterou jsme od karibiku očekávali. Na rozdíl od Bogoty jsme tu etnicky z řady dosti vyčuhovaly. Dokonce jsme měly pocit, jako bychom změnily kontinent, obyvatelsvo africké rasy tu má veliké zastoupení a to hlavně za masivními hradbami, které obklopují celé původní město. Hradby jsou takovou přirozenou hranicí mezi velmi vyvinutým městem a chudým okolím. Uvnitř hradeb se můžeš kochat nádherně opravenými domy z doby kolonizace, 70% nemovitostí má zahraniční vlatníky, což tu neuvěřitelně dobře provedenou architektonickou restauraci umožňuje. Ceny ubytování, či jídel v restauracích jsou také na evropské úrovni.
A jak je to teda s kitem? Ve městě je to spíše složitější na relaunch, jelikož pláž je docela úzká a hned vedle ní je silnice. Oficiální kitová pláž s pár školama je asi 10 minut z centra autem směrem na sever. Poprvé jsme se tam vydaly místní hromadnou dopravou no a to byl teprve zážitek. Zastávka byla hned před naším domem, ale jak tomu už tak v těchto zemích bývá, bez jízdního řádu. Veliké a rozviklané autobusy se spoustou v předním okně se kývajících tretek a krajkovými záclonkami na okýnkách okolo nás svištěly neuvěřtelnou rychlostí. Od okolo stojících jsme vyzistily jakým autobusem bychom se měly vydat a snažily se je máváním zastavit. Když konečně jeden zastavil, tak jsme se s celým našim kitetovým vybavením nacpaly dovnitř, div jsme cetující nepřetáhly přes hlavu prknama a harnesem zavěšeným ze zadu na batohu.
Řidiči jsme vysvětlili, kde přibližně chceme zastavit. K našemu překvapení jsme se ocitly na okraji takového dosti chudého gheta obývaného africkými černochy (omlouvám se za politicky nekorektní název). To jsem si zase říkala, na co jsme se to zase daly, 2 bělošky s pár tisíci eury kitesurfového materiálu na zádech.
Lhala bych kdybych p5edstírala, že jsem se necítila zvláštně procházet se po těch úzkých uličkáchlemovaných barabiznami s plechovoustřechou.Jasné bylo, že jsme byly středem pozornosti. Očividně jsme ale nebyli první kitoví návštěvníci, všichni nás hned navigovali k pláži. Místní plaž je spíše takového hliněneho původu, rozlehlá a obklopená spoustou škol, které vlasní místní kolumbijci. Pravděpodobně z nich žije celé již zmíněné gheto. Na vodě nebyl skoro nikdo a tak jsme byly hned středem zájmu. Ze škol vybýhali instruktoři nabízejíce nám své služby, ať už to bylo nafouknutí kitu a nebo lekce. My jsme byly domluveni na spolupráci s jednou z nich, takže jsme byly hned vřele přivítány.
Konečně jsme se po pár týdnech dočkaly větru a tak přišlo také na první lekci Adélky. I když jsme v Cartageně nevydržely dlouho, kvůli končící větrné sezóně, neprůzračné vodě, a složitosti dostat se ke spotu, Adél se tu naučila ovládat kite, na vylidněné pláži a zvládla také své první bodydragy. A také jsme se začaly seznamovat s místní kitovou komunitou.
Takže kdy se tu dá kitovat, od druhé poloviny prosince do března, v dubnu už na vítr není zas až takový spoleh. A to bylo zrovna v době, kdy jsme tam byly my. Vítr má tak 15-30 uzlů, takže si, co se týče draků vyplatí vzít od 7-14 a nebo kombinaci s foilem. Spot je choppy.
Pokud zrovna není větrno a nebo si chcete odpočinout od kitování, tak stojí za to udělat si výlet na pláž jménem playa blanca. Má sice docela průzračnou poměnkově modrou vodu, ale je to jediná pláž svého typu, takže je tam jedna restaurace na druhé a jeden výletník či turista na druhým. Dobře najíte místních čerstvě ulovených ryb. Cestu tam jsme podnikly místním autobusem a taxíkem, zpátky jsme se se plavily po moři cožbyl nezapomeutelnýzážitek. Jeli jsme docela velikou rychlostí, příď narážela do vln. Loď měla zastávku v přístavišti u ostrůvku zvaném Tierra Bomba. Tento je obývám z převážné části africkými černochy a posetý jednoduchými obydlími se střechami z vlnitého plechu. Kontrast tomuto místu působí na obzoru se zvedající mrakodrapy místních hotelů okolo našeho přístaviště a konečné zastávky.
A to je teprve začátek putování po kolumbijském pobřeží za snem perfektního kite a surfového spotu. Příště se můžeš těšit na dva směrem na východ vzdálené spoty s rovnou vodou, Barranquilla a Puerto Velero, pak také do vlnovéhho spotu jménem Santa Veronika.