Flow se strachem

Aktualizováno: 3. 1.




Každý den jsme obklopeni spoustou různých situací, které nás více či méně vyvádí z míry, stresují nás či nám dokonce nahání strach. Aby toho nebylo málo, tak je posledních dlouhatánských 22 měsíců vysíláno neúměrné množství strachu na naše celé lidstvo. A to v té nejúčinnější formě, totiž výhružkou nemoci či ztrátou života. Jelikož jsem tuto takzvanou pandemickou dobu mohla prožít na různých místech a vlastně jsem paradoxně cestovala asi nejvíc v mém životě, tak jsem se rozhodla dnešní povídání pojmout tak trochu jinak. Totiž cestovní polemikou nad tím, jak s těmito strachy zacházet.



Strach je absolutně normální reakce každého zdravého živočicha a každého z nás. Je to reakce, která nás má chránit před nebezpečím, naše tělo se tak automaticky připravuje na adekvátní reakci. A my to vnímáme buď jako energii, která nám pomůže nové situaci čelit, nebo tomu jdeme z cesty a nebo strneme a doudáme, že si nás nikdo nevšimne. Každý den se ptám, jak je to možné, že to zvládáme. Pojistné firmy mají opravdový ráj. Každý se snaží vyvarovat se jakémukoli riziku a mít na vše plán. Tu z ničeho nic spadne Coronová bomba. Nic se nedá plánovat, najednou platí žít ze dne na den. Už neplatí plánovat dovolenou na rok dopředu, není jisté, jestli poletíte až do doby odletu, a to pokud jste negativní, a to ještě musíte doufat, že let nestornují. Avšak k takovému kroku se dnes již odhodlá jen menšina. Setkávám se s překvapenými výrazy, když vyprávím, že jsem v posledních 4 měsících navštívila 5 zemí na 3 různých kontinentech. A to se nebojíš nákazy? Na to si já v duch říkám, kdybych se bála, nikdy bych se neodhodlala k tomu žít v nejchudší části Kolumbie kde 85% obyvatel nemá přístup k pitné vodě.


No a jak tedy na tyto strachy? Předtím, než se na toto téma vrhneme, je důležité stanovit si cíl. Namítnout, že je to jasné, přece se nebát. Ale co přesně to znamená bát či nebát se? Co například žít volně, šťastně a naplněným životem. Užívat každého momentu, jako by to byl poslední? Tyto dva postoje se každopádně musí dát do rovnice. Krokem číslo 1 je uvědomit si nebezpečí spojené s různými aktivitami. Udělat vše možné, jak se jim vyvarovat a tam to nechat být. Uvědomit si, že už jsi udělal dostatek a teď je čas si užít této volnosti a jistoty, kterou jsi si takto vytvořil. Tento takzvaný krok odložení je velmi důležitý. Jelikož tam kam směřujeme naše myšlenky ať jsou již jakékoli, tím směrem se ubíráme. Což znamená: měj své cíle před očima, a formuluj jakákoliv přání ve formě pozitivní s cílem na paměti. A také definuj malé, dennodenně zvládnutelné krůčky na cestě k tvému cíli.




Žádný extrém není zdravý. A tak ani není efektivní se na cíl takzvaně věšet. Je to taková velmi delikátní situace. Na jednu stranu formulovat myšlenky a směřovat činy k vybranému cíli, na druhou stranu tomu také nechat volný průběh. Ale nechme abstraktností. Proč častokrát nefunguje, když něco chceme až moc? Představ si, že se konečně chceš naučit ten darkslide, chceš to tak moc, že zkoušíš ty pohyby 100 za sebou. A pořád padáš, frustruje tě to a tak to zkoušíš ještě víc. Jsi naštvaný a celý napnutý. Právě toto napětí, frustrace a tvoje zarputilost, konečně dosáhnout toho vysněného cíle ti snižují kapacitu soustředění se na každičký úkon, a synchronizaci všech svalů a nových pozic, které do sebe musí v daném momentě absolutně zapadat, aby z toho byl ten darkslide. Naše očekávání hraje velikou roli. Pokud nastavíme cíle nízké, je to jednodušší jich dosáhnout a tak se rychleji přiblížit k cíli. Tu se zase musím vrátit k tomu, jak mi v Kolumbii říkali: Relájate - Uvolni se, když jsem se místních výborných kitesurfistů ptala na rady, jak zlepšovat mé kitesurfové umy. Trvalo mi nějaký čas, než jsem pocítila, že jsem moc visela na cíli, mé očekávání bylo moc vysoké a tak zbývalo jen velmi málo kognitivní a fyzické kapacity na to soustředit se na každičký přítomný okamžik, který by k cíli nakonec vedl. Představ si takovou baletku která prostě jen tak poletuje na jevišti a vše vypadá tak lehce a přirozeně - ta je uvolněná.


A jak tedy zacházet s tím strachem spojeným s pandemií? Strachem z cestování, z volného pohybu, z toho, že se nakazíš a zemřeš či že své blízké ze statisticky definované rizikové skupiny tomuto nebezpečí vystavíš? Tak mi to vždy připomíná můj přístup k cestování a volnému pohybu v zemích latinské ameriky, ve kterých jsem již pár let strávila, které jsou známé svou vysokou kriminalitou. Jako dnes již skoro blonďatá evropanka bílé kůže a příslušník ženského pohlaví spadám do rizikové skupiny ve smyslu stát se objektem místní kriminality. Jmenované charakteristiky totiž implikují, že jsem místními vnímána jako bohatá a zranitelná, jednoduše prodatelná a kdo ví co ještě. Z tohoto důvodu je vždy důležité zmapovat rizika a s pomocí místních se adaptovat na nové způsoby chování (vyvarovat se jistým čtvrtím, nechodit v noci sama či nesedat sama do taxíku), avšak v rámci tohoto nového přístupu k životu se pohybovat volně. Koncentrovat se na cíl, na to pozitivní, užívat si času jak jen je to možné a nestresovat se, že rizika existují. Je jich sice více, ale místní tu také žijí normální životy. Není to tak, že by vymírali. Jediné, čeho bys tím strachováním se dosáhl: Totiž, že si tyto rizika na sebe přitáhneš. A pokud máš v břiše či na hrudi přece jen takový ten nepříjemný pocit, zhluboka se nadechni a vydechni, soustřeď se na esenci tvého života, která ti dává žít a věř že vše bude dobré.





Na závěr si neodpustím filozofickou polemiku extrémní sportovkyně a dobrodružné cestovatelky, která se snaží žít naplno jak to jen jde. Protože nesmírně lpíme na svých životních jistotách, necháme se zastrašit a uděláme všechno, jen abychom se nenakazili, abychom mohli žít do nekonečna. Tato naše potřeba žít je tak veliká a tak silná, že za to abychom si zachránily holý život, abychom se ujistili, že na tomto světě zůstaneme uděláme všechno. Paradoxně jsme dokonce schopni toho se zahrabat a pohřbít zaživa, jen abychom tu na té naší planetě zemi zůstali. Není však lepší nastavit jistý rámec, ve kterém se můžeme pohybovat s jistotou a volností? Když jsem poprvé slyšela o střední škole zaměřené na kitování a horolezení, tak jsem byla ohromena. První myšlenky mi vyvstaly, vždyť je to přece dosti rizikový sport a s ním spojená ohromná zodpovědnost. Přístup je tu stejný, definovat a vyvarovat se zbytečných rizik, a užívat života v plném rozpětí v takto stanoveném rámci.


Je možné, že pokud každý okamžik dýcháš proto, žít svůj život naplno, nelpíš na životě jako takovém? Tvá rovnice rizik a směřování k vysněnému cíli je pravdivá. A protože víš, že jsi udělal všechno, co bylo možné prožít každou možnou chvilku života vědomě v souladu s tvými sny, tak na tebe strach z konce má krátké nohy.


V naší současné realitě už není potřeba slibovat věčný život, jako fungovalo náboženstvím od středověku, totiž držet obyvatelstvo v chudobě a nechat je toužit po něčem lepším někde na konci. Naše hodnoty se změnily, veliká spousta z nás má velmi dobrý život na této zemi a tak si ho chce udržet, tady a teď. Také jsme si vymysleli všemožné pojistky, jak si ještě zvýšit jistotu, že prožijeme život bezstarostně. Když porovnávám různé kultury, tak mi příjde, že právě ti, co mají objektivně ty nejvyšší jistoty, se nechali zahnat do extrému. Nedokáží si užívat té jistoty, kterou si uměle vyrobili. Naopak, strachují se, že se něco pokazí, že se jejich jistoty zhroutí. Kde je spontánnost a flexibilita? Z toho plyne logická implikace, že se tento stav dá dotáhnout ještě do většího extrému. Totiž vyhrožovat ztrátou toho nejdůležitějšího, našeho zdraví, či zdraví našich bližních. Což ve svém extrému vede ke strnulosti.




Dnes více než kdy dříve stojíš před svobodným rozhodnutím: Žít či nežít? Co chceš na svém smrtelném loži pociťovat? Že jsi udělal vše prožít život naplno, nebo že jsi toho moc nezvládl?

Takže

  1. Buď si vědom svých jistot

  2. Využívej je ke svému blahu

  3. Dýchej volně

  4. Tancuj se strachem, jelikož ti dodává energii a také tě varuje

  5. Nech se vést, tím co doopravdy chceš

58 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Průzračná a rovná voda, každodenní vítr, teploučko a žádní lidé. Tak jsem si představovala ještě neobjevený ráj na kitesurfování. Před 7 lety jsem začala pořádat nějaké ty roadtripy po Evropě, s tím,

Foilování je poměrně novým sportem posledních pár let, tak si trénink každý tak nějak poskládá dohromady. První týdny byly plné otoček. Krásné prostředí poměnkově průzračné vody na východním pobřeží d