Kolumbie - Mexiko - Portugalsko - Řecko - Česko - Portugalsko - Dominikánská republika - Řecko - Brazílie - Dominikánská republika…
Zní to jako nabitý program? A nebo jako pohádka v dnešním zvláštním světě. A právě tyto cesty jsem podnikla od března 2020. Ano, od té doby co začal celosvětový Coronový humbuk. Jelikož se setkávám s lidmi, kteří se nevěřícně ptají, jak je to jen možné. Kdyť cestovat se přece dneska skoro už nemůže a nedá. A nebo je to dosti nebezpečné. Oni přece letadla nelétají. Tak jsem se rozhodla popsat své zkušenosti a jak se cestování změnilo v porovnání s tím před-koronovým.
1. Letadla přece nelétají. Je pravda, že v jedné z předchozći povídek jsem popisovala, jak jsme “utíkaly z Kolumbie”. Psal se den 19. března 2020, udělaly jsme zásoby abychom v Kolumbijské poušti na okraji jednoho z nejlepších kitových spotů na světě s rovnou vodou byly vybaveny překlenout dobu nejistou zvanou Korona. Byly jsme plné elánu a štěstí, že jsme na tomto světem zapomenutém koutě. Plán byl poctivě dennodenně kitovat a užívat života, když celý svět blázní. Bohužel nám tento elán nevydržel dlouho. odpoledne přijela policie a zakázala kitování poté co vyprovodili všechny nekolumbijce, co přijeli do Kolumbie po 10. březnu a nebo jim nakázali karanténu. Po přehodnocení situace už to taková výhra nebyla. Bez kitování je to v Cabo de la Vela až moc jednotvárné. Tak jsme se po telefonatu s konzulátem, staly číslem jedna v misi zvané, jak zachránit 2 spoluobčanky ze spárů nejchudší kolumbijské oblasti obývané indiánským kmenem. Tak důležité jsme byly, že nás dokonce v Bogotě vyzvedly na letišti, i když už panoval lockdown a vlastně měli zákaz opouštět domov. Když jsme v neděli odpoledne nasedly do letadla, celá posádka nám mávala ze země, jelikož jsme byly na posledním letadle Avianky, které opouštělo zemi zaslíbenou. Od pondělí bylo letiště uzavřeno na příštích 6 měsíců.
2. Nemáš strach, že už se nikdy nevrátíš domů? Toto je další z otázek, kterou mi tu a tam někdo položí. Když jsem poprvé slyšela o Covidu z úst dánského mladíka, který předčasně ukončil své cestování, jelikož dánský stát začal svolávat občany domů, tak jsem jen obratila oči v sloup. Určite to má co dočinění s tím, že nejsem nacionalista necítím se součástí žádného státu. Avšak nebudu lhát, že to byl zvláštní pocit přiletět do Mexika, země, kterou sice nosím hluboko ve svém srdci a nebýt si jistá, jak dlouho se tam zdržím. S tím byl spojen také fakt, že rodiče na nás naléhali vrátit se do domoviny. No Jo, kdo by však váhal nad pomněnkovým karibikem a šedou zimní evropou plnou lidí zavřených doma. Na začátku jsme vymýšlely plány, jak se kdyžtak budeme moci přesunout někam jinam, jako například cestovat do evropy na lodi. K tomu týden po našem příjezdu zabili starostu v tomto malém karibském městěčku schovaném v džungli na hranicích s Belize. Po prvotním zděšení jsme byly uklidněny, že toto je absolutně normální, hrál si totiž s místními drogovými dealery. Po pár dnech strávených pod palmami u pomněnkového moře nás ukolébaly a stejně jsme předpokládaly, že se tak do měsíce vrátíme do Kolumbie. Měsíc uplynul, my jsme kitovaly, a díky koroně objevily překrásné místo kitesurfisty jestě neobjeveného. A nakonec z pár týdnů byly 3,5 měsíce. Jistě nás tu a tam napadaly myšlenky, jak dlouho tu ještě budeme a jak se odtud dostaneme do Evropy, či jinam, kdybychom potřebovaly, jelikož letadla doopravdy neletaly.
3. A najednou jsme tu a tam viděly letadla ve vzdušném prostoru. V polovině července jsem zabukovala letadlo do Mnichova, zastavila se na chvíli v Čechách a odletěla do Portugalska. 1,5 měsíce na to jsem odletěla do Řecka kvůli další práci pro Worldclassacademy, cestující střední školu zaměřenou na kitesurf. V polovině listopadu jsem odletěla na pár dní do Čech a pak zase do Portugalska. To už totiž zase nastávala další vlna Covidu a v Portugalsku to vypadalo nejschudněji na žití.
4. A co když cancelují let. Popravdě jsem byla jen dvakrát v situaci, kdy let nefungoval, tak jak měl. A to když odmítly naložit můj kiteboardbag do letadla, protože je prý moc velký. Ale jak se ukázalo, každá situace se dá řešit, z Prahy mě přebukovaly do Vídně na příští den a já jsem musela do Vídně s celým mým kitesurfovým vybavením vlakem. To bylo dobrodružné, ale nic nezvládnutelného. V portugalsku se přes zimu kituje docela dobře, vítr není dennodenně. Dokonce se v 5/4 neoprenu dá.
5. A další situace byla, že jsem se nedostala z evropy do USA, protože byl zákaz létat přímo z evropy, címž jsem ztratila jednu práci.
6. No, a z Portugalska jsem se rozletěla za dominikánským karibským snem. To bylo na začátku března 2021. Zpáteční let byl první, který jsem ztratila, jelikož se lockdown v evropě prodlužoval a mé projekty se stornovaly. Do CAbarete a Domnikánské republiky se nedá jinak než zamilovat. Zalíbilo se mi tu tak, že jsem prodlužovala pobyt, až jsem se tam rozhodla zůstat.
7. A co mě stresuje nejvíce? Narozená do československé republiky a vyrůstající v Šengenu pro mě prakticky neexistují hranice. Vždy jsem se mohla volně pohybovat kam jsem chtěla a to rozhodnutí bylo založeno jen na mé finanční situaci. Teď to závisí na negativním kovidovém testu a nebo zemi, ve které se právě nacházím, jestli není na seznamu zakázaných (nebezpečných zemí) co se covidu týče. Takže tato nezvyklá nejistota, jestli to vyjde či nevyjde dokud neznáte výsledek covidového testu.
Závěrem je pravda, že Korona přinesla ssebou papírování a nejistotu do posledních momentů, jestli doopravdy poletíte. Ale nakonec to vždy dobře dopadne. A k tomu všemu jsem díky koroně jsem poznala překrásné a větrné dosud neobjevené kouty na kite, dostala jsem se jako coachka a učitelka do super organizace, poznala jsem mému srdci velmi blízké duše a objevila domov.